Vznik obce

Nejstarší dochovanou zprávu o Porubě máme z roku 1393, v níž se uvádí Stach z Poruby jako man biskupství olomouckého (manství se nevztahovalo na ves Porubu, která byla v opavském knížectví). Zřejmě na počátku husitských válek patřila k třebovickému statku, kdy majitelem Třebovic byl Jan Jičínský z Kravař. V roce 1573 Ondřej Bzenec vystavěl v Porubě zámek, který se stal jeho sídlem právě tak jako v roce 1578 vystavěný zámek v Klimkovicích. Ondřej se stal dokonce v roce 1592 hejtmanem opavského knížectví. Tuto funkci však nezastával dlouho, poněvadž byl v roce 1595 zákeřně zavražděn.

  Období Rakousko - Uherska

Obyvatelstvo Poruby se živilo výhradně zemědělstvím. Podle karolinského katastru z roku 1725 tu bylo 22 sedláků včetně mlynáře a krčmáře a 21 zahradníků. Polní tratě nesly tyto názvy: Na sedlisku, Mimo sedlisko, Pod vesnicí, Mimo vesnici, Nad vesnicí, Přední, Prostřední, Zadní. 

V roce 1843 v Porubě podle sčítání bylo 622 obyvatel, 75 domů s 138 rodinami, z nichž se zemědělstvím zabývalo 126 rodin, 12 rodin zemědělstvím a živnostmi. Místní potok Porubka poháněl v obci dva mlýny. Průmyslový rozmach Moravské Ostravy a jejích okolních obcí v druhé polovině 19. a na počátku 20. století nikterak podstatně neovlivnil život zdejší obce, která si nadále udržela svůj zemědělský ráz, i když část obyvatelstva nalezla zaměstnání v ostravských průmyslových závodech a od roku 1903 též ve zdejší továrně Ignáce Blažeje na nábytek, školní, restaurační, obchodní zařízení s parní pilou a velkoobchodem dříví (v roce 1928 zaměstnávala 120 dělníků a 12 úředníků).

Kronika Poruby od r.1900.

    "Kdo spatří dnešní, více než 80 tisíc obyvatel čítající město, sotva uvěří, že ještě před 17 léty (pozn. bylo psáno v r.1968), byly na tomto místě žírné lány obilí a že tehdejší Poruba byla vesnicí, o které se u nás a tím méně ve světě ani nevědělo. Ač blízko průmyslové Ostravy byla takřka odříznuta od světa. Přímé spojení měla teprve od r.1925. Dříve se muselo pěšky do Svinova, odkud jezdila do Ostravy tzv. "lokálka" od r.1894. Do světa se jelo také ze Svinova Severní drahou Ferdinandovou do Olomouce a odtud dále do Prahy nebo až do Vídně. 

    V roce 1900 žilo zde 1127 obyvatel, většinou zemědělců , vlastně malozemědělců domkářů, kteří kromě toho pracovali na šachtách nebo ve Vítkovicích. Zemědělské půdy zde bylo 817 ha 48 a , z čehož 216 ha patřilo velkostatkáři Wilczkovi, majiteli zámku , hospodářského dvora a nejlepších polí. Větších sedláků od 10 ha do 26 ha bylo jen 17, od 5 do 10 ha bylo 12. Ostatních 62 vlastnilo pouze 1 - 5 ha, ba dokonce 48 hospodářů vlastní méně než 1 ha. Tito drobní zemědělci dováželi či spíše donášeli své výrobky na trh do Ostravy či Klimkovic, aby se mohli ošatit a nakoupit domácí potřeby. Tak žili zdejší obyvatelé celkem klidně a skromně ve svých domcích a chalupách podél Porubky v čistém údolí, jemuž vévodil kostel, zámek a škola. Doba plynula celkem bez velkých hospodářských a politických změn až do 26.července 1914, kdy vypukla první světová válka. Nastala doba trápení a starostí o mužské členy rodin, kteří narukovali do války, přišly rekvisice plodin, bída o všechny potřeby. I malé děti ve škole musely se zapojit do potřeb války - sbíraly kovy, pletly nátepníčky pro vojáky, učitelé se museli ujmout různých funkcí ve válečné aprovisaci, při sbírkách a soupisech, což je odvádělo od jejich povinností. Škola, která měla v Porubě dobrou tradici ( datuje se již od r.1650), utrpěla nejvíce. Od r.1899 byla již trojtřídní, od r.1910-1911 čtyřtřídní a v r.1913 - 14 dosáhla úrovně školy pětitřídní. Válkou a odchodem učitelů k vojenské povinnosti úroveň poklesla. V šesti třídách vyučovaly jen čtyři síly.Válka si i zde vyžádala své oběti: ve válce padlo 29 občanů. Než i krušné čtyři roky uplynuly, zhroutilo se staré Rakousko a lid se mohl radovati z dosažené svobody 28.října 1918.

    Z války se vrátili jako účastníci národního odboje učitelé František Šedivý, který prodělal sibiřskou anabasi ( v r.1920) a František Hurník z Francie ( 1919 ). Kromě jmenovaných vrátili se jako ruští legionáři tito občané: 

Karčmář Ant., Langer Josef, Bajgar Adolf, Herudek Frant., Hlaváč Ant.,Besta Václav, Černík Ant., Vidhalm Emil.

Jako italští legionáři: Holuša Josef, Zdražila Břetislav, Augustin Jan." (Zdroj: Z kroniky obce Poruba)

Nejstarší Sokolovna ve Slezsku, obrázek z roku 1901. 

Na atice je sokol jasný.:)) (Archív Sokol)

 Jeden z mála dochovaných nejstarších ucelených dokumentů o historii Poruby sestavený farářem Josefem Bystřičanem v roce 1903. Celý dokument je možné si prohlédnout zde.

Fara a kostel v roce 1903

Vnitřek kostela sv.Mikuláše 1903

Zámek Exc.hraběte Wilczka 1903 (Zdroj: Dějiny farnosti porubské ve Slezsku)

Imigrační vlna nových přistěhovalců na konci 19. a na počátku 20. století částečně postihla též Porubu, i když ne tak intenzivně jako obce ostravské průmyslové aglomerace. Od roku 1880, kdy bylo v Porubě 840 obyvatel, vzrostl počet obyvatel do roku 1921 na 1 554. Mírný růst pokračoval i za první republiky.

Jedny z nejstarších snímků Poruby dochovaných díky pohlednici z roku 1905. 

Zleva doprava: Kostel ještě s původní věží, Národní škola, grunt s obchodem, továrna na nábytek Ignáce Blažeje a Sokolovna v původní podobě. Sokolovna je nejstarší ve Slezsku.

Dobová fotografie zachycuje hlavní křižovatku nebo také náměstíčko v Porubě někdy v roce 1913, dnes z toho co vidíme na fotce zůstal kostel Sv.Mikuláše a budova Národní školy. Ostatní budovy byly vybombardovány při náletech v roce 1945. Na místě Obecního domu a Národního hostince stojí dnes budovy Úřadu Poruby. Původní  duch náměstí, kde se setkávali lidé při různých příležitostech byl zničen.

Porubské náměstí roku 1913, pohled směrem k továrně na nábytek.

Porubské náměstí a obchod Cyrila Dostála v roce 1917.

Vlevo, uprostřed křižovatky stojí pumpa na čerpaní pohonných hmot.

Dobová pohlednice z roku 1915. Zleva doprava. Národní hostinec a řeznictví, grunt a stodola s velkoskladem rakví. Sál národního hostince a strop v sále. Po válce se dochoval pouze grunt a stodola.

Sokolovna z opačné strany. V přístavbě byla občanská záložna a restaurace. V zadu byla zahrada a kuželna. Každou neděli a svátek byl zahradní koncert a tanec - Jazz Band.

Jasný sokol na atice už zmizel, asi uletěl. (Archív Sokol)

   První republika - (1918-1938)

    "O oslavě státního převratu v Porubě píše řídící učitel J.Bárta ve školní kronice takto: 

    Zpráva o radostném převratu došla do obce v úterý 29.X. v 7 hod.r. 

    Hned vyvěšeny prapory na škole, obecním domě, továrně, sokolovně, hostinci a jiných budovách a konány přípravy k důstojné oslavě tohoto dne. Ředitel továrny a člen obecního výboru Ignác Blažej objednal z Mor.Ostravy řečníka, redaktora Ostr.deníku, Knotka a místní hudbu. Odpoledne se sešli a sestavili před obecním domem občané a školní dítky z celé obce. Po 3. hodině se dostavil zástup vřesinských občanů s praporem a hudbou a přiřadil se k nám. Společně šli jsme pak za zvuků hudby a vlasteneckých písní směrem ke Svinovu naproti objednanému řečníkovi. Za kaplí (pozn.: u nynější zastávky pod obloukem) jsme se s nim sešli a vrátili se zpět k obecnímu domu. Řečník vystoupil na připravenou tribunu a krásnými, dojemnými slovy vylíčil radostný převrat v našem národě, který se udál věkopamátného dne 28.X. 1918 a jaká radost panuje v matičce Praze a v celé zemi české. Lid přijal tuto zprávu se slzami v očích a vzrušen a nadšen do nejvyšší míry, provolal slávu našim osvoboditelům a zapěl z plna srdce naši národní hymnu: Kde domov můj ? ...... Pak ještě dlouho hrála hudba v hostinci a lid se radoval, že udeřila hodina svobody a že se vrátila k nám vláda našich věcí." (Zdroj: Z kroniky obce Poruba)

     "Po urovnání poválečných hospodářských poměrů vrací se život Poruby do normálních kolejí, nastává první stavební ruch - zakládání rodinných domků na mírném severním návrši údolí. Vzniká nová čtvrt " Hradčany ", název, který se udržel do dnes. Protože tito noví usedlíci, většinou Vítkováci, hlásili se k sociálně demokratické straně a brzy í ke straně komunistické, přezdili dolení starousedlíci této nové části " Rudé Hradčany " nebo "Bolševický kopec." Vždyť ve volbách v r.1931 získali komunisté z 911 hlasu 55 a jednoho zástupce v obci. 

    V roce 1921 má Poruba již 1554 obyvatel, 172 popisná čísla a 318 bytových stran. Mužů je 784, žen 770. Čechoslováků je 1503, Němců 19, Poláci 2 a 30 cizozemců, dělníků na velkostatku. Římských katolíků bylo 1440, evangelíků 24, československého 58, židovského vyznání 4, jiných vyznání 5, bez vyznání 22.

    Ze starších starostů Poruby dlužno připomenouti Ignáce Bártu, za něhož byla obecná škola rozšířena. Dalším byl Antonín Besta, který prožil svůj celý život v Porubě, hospodaře na rodném gruntě. Starostoval 18 let a jako člen okres.silničního výboru ( jeho členem byl 28 let ), zasloužil se o výstavbu široké silnice středem obce, která jí i kraji dala nový vzhled. Tento starosta si získal vděčnost obyvatel i svou prací na založení Ústřední hospodářské společnosti v Opavě, v jejimž výboru pracoval 25 let do r.1921. Zemřel r.1924. Dalším starostou byl od r. 1907 Josef Tichý, rolník z č.21. Ved1 obezřetně obec po dobu války, za něho byl postaven Obecní dům, který stál na rozcestí o něco níže než budova nynějšího ObNV. Prvním republikánským starostou od r.1919 zvolen Eduard Lazar, po něm Ludvík Dědoch." (Zdroj: Z kroniky obce Poruba)

Tábor lidu na Porubském náměstí 28.října 1918. (Archív Švidernoch)

Obecní zastupitelstvo z r.1919. V křesle starosta Eduard Lazar. (Zdroj: Z kroniky obce Poruba)

Kostel sv. Mikuláše má pravděpodobně své počátky již v 14. století. Snad jej postavili bratři Jan a Matěj Sobkovi z Kornic, majitelé tehdejšího třebovického panství. Porubský kostel dostal dnešní podobu po stavebních úpravách v letech 1788 až 1793, věž byla vystavěna v roce 1808, ale dnešní vzhled má z let 1901 až 1909.

Výčet různých míst ve Staré Porubě před válkou (Zdroj:paní Urbaníková):

Kostel, fara, zámek - hrabě Vlček, obecní škola, obecní úřad + zubař dr.Tichý, SNB, Pošta, lidový dům, zubařství dend. Kozelský Adolf v RD., výrobna nábytku p.Blažej Ignác, hasičský dům, pískovna p.Bárta B., kamenolom p.Vrba, kamenosochařství p.Hrubý, sběrna surovin, zahradnictví p.Balnar Antonín, tělocvična "Sokol", fotbalové hřiště + klubovna, hájovna, myslivna, 2 větrné mlýny - p.Tichý josef, p.Malík Adolf, 2 vodní mlýny - p.Klos Antonín, p.Heindrich, 5 hospod - p.Švidrnoch Václav, Klos Vilém, Paláček, Šimek, Dubový, 3 pekárny - Pavlíček, Konečný Antonín, Kraus, 7 potravinových obchodů - Malík, Besta Antonín, Los, Brouček, Hyl, Gavorová, Jordan, 1 obuvnictví "Baťa" p. Přechodský, 2 obuvníci - p.Koch, Navrátil, 1 holič - p.Chmelař, 1 sedlář - p.Kalus Bedřich, 1 kovárna - p.Balnar Alois, 1 mlékárna - p.Bártová, 1 papírnictví + galanterie - p.Králová ., 1 cukrárna - p.Bílý, 1 železářství - p.Besta Antonín, 1 stolařství - p.Vilč, 1 krejčovství - p.Klos Jindřich, 1 kiosek cukrovinky + cigarety - p.Tesařová

Sokolovna v Porubě v roce 1923.

Fotografie továrny na nábytek Ignáce Blažeje z roku 1923. Díky této továrně byla také postavena dráha ze Svinova, z které dnes zůstalo jen její prodloužení do Kyjovic.

Porubská škola byla založena koncem 17. století. Navštěvovaly ji děti z Třebovic (do roku 1811), Svinova (do roku 1871) a Vřesiny (do roku 1874). Zde působil jako učitel Josef Hurník, otec dnešního hudebního skladatele, spisovatele, klavírního virtuosa a pedagoga Ilji Hurníka (www.hurnik.cz) , jenž se tu také v roce 1922 narodil.

    Josef Hurník 

    O bludném balvanu v Porubě

    "Po první světové válce byl jsem ustanoven jako učitel na národní škole v Porubě.Tam jedna z mých nejmilejších procházek byla po Malých humnech směrem ke Vřesině až k myslivně.Po každé jsem se zastavil u bezejmenného potůčku, který vzniká někde pod myslivnou a ve vesnici se vlije do Porubky.V potůčku totiž ležel obrovský kámen narůžovělé barvy, viditelný jen svým širokým hřbetem, utopený bůhvíjak hluboko pod hladinou potoka. Hned při prvním spatření jsem měl dojem, že stojím u jednoho z těch vzácných kamenů, kterým říkáme bludné balvany, a který k nám připutoval v dávných dobách ze severské Skandinávie. Když za doby ledové obrovské ledovce ze Severního moře při oteplení se šinuly směrem k jihu, připlavily k nám kusy červené žuly, které říkáme švédská. Jak jsem se pak dověděl, je tento bludný balvan největší ve Slezsku a památný ještě tím, že se dostal na své cestě na jih nejdále. Jaký tedy div,že jsem pojal s tímto vzácným kamenem určitý úmysl. Bylo to v roku 1928, desátém roku trvání naší republiky. Všude se mluvilo, jak oslavit toto výročí. Docházel jsem ke kameni už jako ke svému němému příteli, v duchu jej vyprošťoval z vody a bláta a přenášel na porubské náměstí. I přišel jsem z jara v jedné schůzi obecní rady, jejímž jsem byl členem, se svým návrhem. Někteří členové rady o kameni věděli, ale můj návrh dobýt bludný balvan z potoka a učinit z něho pomník desetileté republice, byl zamítnut. Zdálo se jim, že by nebylo dost důstojné, aby prostý kámen, tak jak byl nalezen v přírodě, neopracovaný a nepředstavující nějakou postavu, se stal pomníkem republiky."

    "Jaro jubilejního roku uplynulo, bylo tu léto, a bludný balvan, ležel dál v potoku. Myšlenka mi nedala spát. Uchýlil jsem se - budiž mi to odpuštěno - k malé lsti. V jedné z příštích schůzi rady jsem před zahájením jako mimochodem prohodil:" Tak, pánové ten bludný kámen už můžeme pustit z hlavy. Právě jsem se dověděl, že se o něj zajímají krásnopolští občané a že se chystají přepravit ho v příštích dnech do své obce." Chvilku bylo ticho. Ale kladívko trefilo do hlavičky, a pan starosta Dědoch řekl: "Tak to zas prr! Kámen leží na našem katastru." A program schůze zněl: Bludný kámen se postěhuje na naše náměstí. Celá rada se rázem rozpovídala a dokonce porady se sešel značný obnos na úhradu akce a přítomní rolníci přislíbili dovézt potřebný písek, cement a kamení. V červnu se rozjela práce. Naštěstí jsme měli v Porubě muže, jemuž jsme mohli svěřit vedení, mostmistra Adolfa Valdra."

    "O pomocníky nebylo nouze. Ke kameni se denně scházelo tolik ochotných lidí, že je nebylo lze všechny zaměstnat. Především byl potok sveden do nového koryta, aby bláto pod kamenem vyschlo. Bylo postaveno vysoké lešení s kladkostroji, řetězy a lany. Kámen byl podvázán, zvednut a položen na vůz o silných železných kolech. Balvan na něm ležel jako menší velryba, čtyři metry dlouhý, dva široký. Jeho váhu jsme odhadovali na devadesát až sto metrických centů. A jedné letní neděle byla Poruba svědkem podívané, jaké dosud neviděla a už ani neuvidí. Víc jako sto mužů zapřažených do vozu táhlo ten náklad na dlouhém laně napřed polní cestou a pak po silnici Porubou až na náměstí.To byla první dobrovolná brigáda a den, kdy celá Poruba táhla za jeden provaz. Na náměstí byl už připraven betonový kvádr jako podstavec na ten jsme bludný balvan položili. Do kvádru byla už předtím zamontována kovová skříňka do níž jsme vložili několik předmětů jako svědky doby: fotografie postupu práce s kamenem,denní noviny a časopisy, kovové i papírové peníze,současné poštovní známky, fotografie obce a obecního zastupitelstva a tužku a péro s držátkem." 

"Pomník jsme opatřili nápisem z bronzových písmen:"

SVORNOST V OBCI

MÍR VE STATĚ 

    "Vedle nápisu znak republiky a letopočty 1918 - 1928. Podstavec jsme obložili kusy štramberského vápence.Pomník byl slavnostně odhalen 28.října 1928. Byl jsem určen obecní radou, abych před slavnosti promluvil. Kolem pomníku byl pak pořízen plůtek a v zahrádce tak vzniklé bývaly květiny. Přes Porubu se po létech přehnala druhá světová válka a zanechala po sobě žalostné stopy, ale pomník zůstal nedotčen. Doznal však přece jen změny. Původní nápis Svornost v obci , mír ve státě byl odstraněn a nahrazen nápisem novým vrytým do pískovcové desky a deska umístěna na "Bludný kámen". Buduj vlast posílíš mír. Dík rudé armádě za osvobození 9.5.1945. S tím se nemohli porubští občané smířit, protože pískovcová deska přikrývá velkou část vzácného " Bludného kamene " a datum osvobození Rudou armádou není 9.5.1945 ale 28.4.1945. Poruba po druhé světové válce se dočkala velikého rozmachu a růstu a potřebuje nové výhodnější komunikace. Pomník se najednou octl na nevhodném místě a bude jej třeba přemístit na jiné vhodné místo. Bylo by mým přáním, aby bludnému kameni byl zachován jeho první účel i jeho původní nápis, aby svým velkolepým přírodním zjevem nadále hlásal budoucím pokolením upřímnou lásku ke svobodě těžce vykoupené vlasti nejen občanů porubských, ale celého československého národa, aby jako tento žulový balvan přetrval a přetrvá věky, tak ať věčně žije naše drahá republika a československý národ. Porubští občané rozhodli poněkud jinak. Bludný kámen bude po přemístění na nové místo opatřen deskou na níž bude vepsána stručná historie kamene a původní nápis bude vryt do žulové krychle vedle kamene na společné základně. S.touto úpravou rádi souhlasíme. V Praze 13.června 1968." (Zdroj: Z kroniky Poruby, 1968, Občanský výbor v Porubě-Vsi)

 Dobová mapka místa nálezu bludného balvanu. (Zdroj: Z kroniky obce Poruba)

Fotografie dokumentující dobytí "Bludného kamene" z potůčku pod myslivnou a dovezení na bývalé místo na Porubském náměstí v r.1928.  (Zdroj: Archív Úmob Poruba)

Pohlednice s fotografiemi Poruby z roku 1935. Zachycen je také Klosův vodní mlýn, který stojí dodnes.

Bližší pohled na restauraci nebo také národní hostinec před válkou, který byl na Porubské křižovatce.

    Poruba byla v roce 1925 napojena na místní dráhu Svinov - Vřesina, která byla v roce 1927 prodloužena až do Kyjovic - Budišovic.

Porubský zámeček s rybníčkem a parní dráhou před válkou. Vlevo u rybníčku je Porubská zastávka.

Porubská zastávka zblízka, foceno před válkou. Dnes tento objekt slouží pro vystěhované neplatiče.

    V době první republiky provedena byla v obci elektrifikace a regulace Porubky, která zvláště v jarní době působila mnohé škody. Hospodářsky velmi důležitou událostí bylo zahájení dopravy na lokální dráze ze Svinova do Vřesiny dne 2.srpna 1925. Dráha s parním provozem byla teprve 1927 prodloužena do Kyjovic a elektrifikována až r.1947. Její uskutečnění si vyžádalo dlouholetého jednání a projekty byly dělány snad více než 30 let před první světovou válkou. Původní trasa měla jít ze Svinova přes Porubu a Klimkovice do Bílovce, kam Poruba příslušela. Nežli však došlo k dohodě, uskutečnilo se kratší spojení Bílovce k hlavní trati do Studénky. Také Klimkovice měly o hodně dříve spojení přes Polanku. Na konec více rozhodl obchodní zájem velkostatkáře Wilczka, vlastně jeho lesmistra, kteří měli zájem na dopravě dřeva, než zájmy občanů, ale válka oddálila uskutečnění. Teprve po válce mohlo se přikročiti ke stavbě úsilím poslance Jana Černého, člena Zemské správní komise pro Slezsko a továrníka Blažeje, jehož továrna na nábytek potřebovala levně dopravovati dřevo z blízkých lesů. Tato dráha prospěla i Porubě a dalším obcím, které postrádaly spojení do Ostravy. Škoda, že se neuskutečnil původní záměr, dle něhož měla trasa vésti až do Opavy. Dobrodiní této dráhy pociťujeme i dnes, kdy údolí Porubky s přilehlými lesy se stalo vyhledávanou rekreační oblastí nynější velké Poruby a Ostravy.

Pohled na kostel sv.Mikuláše někde z ulice Vřesinské. (archív Švidernoch)

Další z pohledů na Porubské náměstí před rokem 1945.

Další z dochovaných předválečných pohlednic.

Jeden z posledních malebných pohledů, který zachycuje horní část Poruby, kterému se říká Hradčany. V pravé části je vidět silnice od Klimkovic vedoucí na Pustkovec, a úplně v pravém dolním rohu fotografie lze rozeznat původní hřbitov u kostela. Dnes zůstaly zachovány pouze některé rodinné domy. (Archív Klásek, Kozub)

Vzrůst počtu obyvatel ovlivnil i stavební rozvoj obce. Počet domů stoupl ze 75 domů v roce 1843 na 272 v roce 1936.

   Druhá světová válka - Okupace (1938-1945)

    9. října 1938 byla Poruba obsazena nacistickým vojskem a připojena k Německu jako součást Sudetské župy.

     "Lid netušil, jaká osudová chvíle v r.1938 nastává pro naši vlast, její celistvost a bytí celého národa. 

    Přišel Mnichov... Dne 9.října 1938 přijely první motorisované hlídky a k večeru obsazena celá Poruba. Velitelem zde byl německý nadporučík a civilní správou pověřen pensista jako zástupce starosty, který odešel do Ostravy před Němci, pan Fr.Král z č.97. Pan Král František docházel na obecní úřad jen tehdy, když pro něho vzkázali neb jej nechali dovézt německými vojáky. Již v druhém týdnu poznali němečtí okupanti, že není ochoten jim sloužit a proto jej zatkli i s tajemníkem p.Tomášem Gelnarem. Vyšetřováni byli ve Svinově na vrchním komandu celý den, pak propuštění a zbaveni funkcí na obecním úřadě.

    Češi zůstali za zastřenými okny a vyhlíželi, co se děje, neboť na Obecním domě již visel prapor s hákovým křížem. Nikdo nemohl pochopiti, že česká Poruba, české Klimkovice a Opavsko mají být německými. S novou správou a vojskem přišli i němečtí zlatokopové.

    Z Poruby se odstěhovalo ještě před jejich příchodem asi 200 osob, z nichž mnozí zde zanechali svůj majetek. Mezi nimi byl i dlouholetý starosta Ludvík Dědoch s rodinou.

    Zmizely české nápisy na škole, Obecním domě a živnostníci museli nahradit své firmy německými. Nejdéle se udržel nápis na bludném balvanu, který hlásal: "Svornost v obci - mír ve státě." Obyvatelé se dle toho chovali svorně,nebylo udavačů a donašečů, ač Němci pásli po protiněmeckých výrocích. Jako první oběť gestapa byl učitel Gustav Grohmann, zatčen a držen ve vyšetřování. Zatčeno bylo dále 15 organizovaných dělníků pro podzemní činnost."

Hokejisté HC Poruba na zamrzlém rybníku pod Porubským zámečkem v roce 1939. Na rybníku se kdysi pořádaly oficiální zápasy, kluziště mělo regulérní rozměry i mantinely a na utkání chodily desítky příznivců ledního hokeje. Zadní řada zleva: Miroslav Malík, Josef Karas, Boris Benš, Adolf Sladký, Bohumil Blokša. V popředí zleva: Maxmilián Malík, Zdeněk Malík, Karel Malík. (Archív: Týdeník Ostrava)

    "Odvážný čin provedl horník Petr Tichý, jenž zachránil před Němci pamětní desky o presidentu Osvoboditeli ve školní budově a Obecním domě. Odmontoval též státní znak a nápis z bludného kamene a před prohlídkami vše ukryl na šachtě Ignát. 

    Obyvatelstvo bylo terorisováno a zastrašováno, až vyhlášeno i stané právo. Na školách propuštěni čeští učitelé a zřízena škola německá, spolky rozpuštěny a jejich majetek zabrán. Poněmčena i zemská dráha a stanice přejmenovány .Pro Porubu navrženo jméno Hau, ale neujalo se. 

    15.března 1939 došlo k obsazení ostatku českých zemí, zřízen Protektorát a samostatný Slovenský stát, vypukla válka proti Polsku. Došlo k dalším hospodářským represaliím - k zrušení peněžních ústavů, jichž vklady převedeny do německé okresní spořitelny v Bílovci. Dokonalo se poněmčení Sudet, k nimž toto území patřilo. Inteligence odešla, dělnictvo mělo být posláno na nucené práce do Říše. Rolníci měli být zbaveni půdy tím, že jejich děti neměly mít dědického práva a měli jen sloužit jako čeleď novým pánům. Český člověk neměl dostat půjčky z českých vkladů, které sloužily přivandrovalcům. Takový byl plán pro budoucnost!

    Rok 1941 zaznamenal první zatčení: Aug.Hurníka/č.70/, Lad.Volného, /č.102/, Bohuše Vajdy /č.38/, Zd.Blokši /č.227/ a Fr.Bjalka,/č.101/. Byli odsouzeni na 3 roky káznice a pak odesláni do Dachau. V tomto roce zatčen také Král Adolf /č.199/ a r.1942 propuštěn pro nedostatek důkazů. V r.1942 zatčen v čele se 120 horníky a dělníky Vladimír Malík z Vítkovické ocelárny, který zemřel v Osvětimi. 

    Po vypuknutí války proti Sovětskému svazu upíraly se zraky všech k východu, odkud očekáváno osvobození. Nastává zhoršení hospodářských poměrů, zavedení přídělových listů, rekvisicí a vyvlastnění usedlostí, zrušení četných živností.

    Od r.1944 počínají první velké porážky německých armád, ústupy s velkými osobními i hospodářskými ztrátami. Nastává další nátlak na český lid k výkonům pro říši. Začínají nálety na Ostravu a jsou hlášeny první oběti :paní Osladilová a Emanuel Kozelský. -Jsou povoláváni první občané k opevňovacím pracím, v Blažejově továrně se usazuje "Organisace Todt", na návrší u Pustkovce se zřizuje podzemní pevnost, která nebyla. však využita. Nastává obrat: Češi chodí teď vzpřímeni - Němci se svěšenými hlavami.

    Počátkem r.1945 projíždějí Svinovem transporty osvětimských vězňů, o nichž si lidé s krvácejícím srdcem šeptali, jaká zvěrstva na nich Němci páchali: v nekrytých vagónech, za krutého mrazu dopravovali neoblečené trosky, kdysi statných lidí. Po těch, kteří se pokusili hoditi jim trochu chleba do vagonů smrti, bylo stříleno. Na každé stanici byla vyhazována ztuhlá těla, které vysvobodila smrt z jejich muk.

    Přicházejí i první běženci, rodiny Němců, kteří se usadili na selských dvorcích v Polsku. Na vozech, jen s nejnutnějším, přenocovalo jich v Porubě 160 na útěku z Besarabie. Němci evakuují i zajatce. V lednu se objevuje první ustupující vojsko a usazuje se v zámku, který opustil i majitel Ferd.Wilczek, aby se uchýlil do Lichtensteinu.

    Z dálky se ozývají dělové rány a v únoru jsou evakuovány z Poruby německé ženy a děti. Okolí se opevňuje, opakují se nálety Sovětů na Ostravu, přibývá německého vojska. - Rudá armáda obchází Ostravu a překračuje Opavici. Němci povalili anténní stožáry u svinovské vysílačky. Dne 22.dubna dobyta Hrabině, 25. spadla první bomba za statkem Richarda Švidrnocha č.43, 26.dubna jsou při náletu první mrtví. 27.duben je osudný den pro Porubu, den božího dopuštění, den pekla, hrůzy a zkázy........ 

    Bombardování trvá od 6. do 19.hodiny, vykonáno 45 náletů z letiště v Benešově u Hlučína. Za hrozného rachotu, skučení a vytí motorů, chrlily palubní pušky a děla smrt a oheň na porubské střechy. Nebylo pomyšlení na hašení požárů, na zachraňování zdivočelého dobytka. Každý se krčil ve své skrýši a odevzdán do vůle boží čekal na osudný okamžik, kdy smrtící rána zasáhne jeho hlavu. Bombardováním usmrceno toho dne 16 osob a v č.96 usmrceno přímým zásahem l0. Německé oddíly byly úplně desorganisovány, neměly mezi sebou spojení a každý voják se zachraňoval na svou pěst. Zapomněli i na vyhození podminovaných mostů. V nastávající noci svítilo 88 požárů Rudé armádě k dalším bojům a o půlnoci ze 27. na 28.duben byla Poruba v moci vítězů až na zámek a panský dvůr, kde se 25 Němců po dva dny houževnatě bránilo. Byli vypuzeni přímou dělostřelbou kartáči od rybníka do oken zámku. Zámek byl dobyt až 29 dubna odpoledne. V zámecké zahradě byli pohřbeni dva Rudoarmějci a 14 Němců." (Zdroj: Z kroniky obce Poruba)

Porubská křižovatka v roce 1945. Vlevo Obecní dům. (Foto: Švidernoch)

Národní hostinec v roce 1945. (Foto: Švidernoch)

Detailnější pohled na vybombardovanou restauraci v roce 1945. (Foto: Švidernoch)

    "Kronikář k tomu dodává: 

    Hbitý postup Rudé armády slezskými vesnicemi znemožnil Němcům obranu Ostravy, která zůstala se svými závody neporušena. Slezské vesnice a s nimi i Poruba utrpěly strašné rány, za to má republika nedotčený ostravsko-karvinský revír. Jsme hrdi na oběť ,kterou jsme přinesli za naše osvobození a věříme, že nebude nikdy našich obětí zapomenuto.... 

    Ještě duněly rány dalekonosných děl, když 30.dubna 1945 utvořen místní národní výbor, aby se podjal obrovského úkolu: zřízení nemocnice v Sokolovně a ve škole, umístění těžce raněných v nemocnici v Ostravě, pochování padlých Rudoarmějců i Němců, odklizení trosek a překážek, uvolnění cest, odstranění vraků, zřízení mostu ve Svinově a hlavně též zajištění zásobování obyvatelstva." (Zdroj: Z kroniky obce Poruba)

    Škody způsobené válkou se odhadovaly na 37 milionů předválečných korun. 

   Po druhé světové válce (1945-1948)

V roce 1946 bylo z Poruby odsunuto 24 Němců, do pohraničí se odstěhovalo 201 osob.

Při parcelaci Wilczkova velkostatku v roce 1946 bylo přiděleno OKD Ostrava 50 hektarů na výstavbu hornického sídliště o 1 400 bytových jednotkách.

 Ulice pod kostelem, rok 1952 nebo 1953. Dnešní ulice V Zahradách, od kostela směrem k "haldě" nebo taky k navýšené ulici 17.listopadu. Ulice se ještě nezregulovaně klikatí a v pozadí vlevo je vidět bývalé hřiště, dnes na tom místě stojí garáže. (Foto: Kočí)

Detailněji popisuje historii Poruby gymnaziální seminární práce Michala Kozuba "Vývoj Poruby v čase" (2002).

Informační zdroje:

BAKALA, Jaroslav, BORÁK, Mečislav, GRANCOVÁ, Blažena, GROBELNÝ, Andělín, JIŘÍK, Karel, KLÍMA, Bohuslav, MYŠKA, Milan, PITRONOVÁ, Blanka, STEINER, Jan. Dějiny Ostravy. 1. vydání. Ostrava : Sfinga, 1993. 811 s. ISBN 80-85491-39-7.

Yvona Brandstätterová, yvona.b@email.cz, Petr Brozda, brozda@brozda.cz, Město Ostrava a jeho proměny od roku 1990 (obvod Poruba), Sociologická studie, 2003, VŠB-TU, EkF. Celá studie zde.

MACH, Jindřich. Poruba - Z kroniky obce. Občanský výbor v Porubě - Vsi, 1968.

Archívy rodin Klásek, Kozub, Kočí, Švidernoch.